Každý z nás někdy v životě zažil chvíle (nebo i doby), kdy před sebou neviděl jakékoli východisko ze špatné situace, v jaké se nacházel. Tyto stavy provází pocit, kterému se říká beznaděj. Tyto stavy se pak jmenují beznadějné.
Když se nám nějaké východisko podaří najít, získáme naopak naději, třeba na zlepšení naší situace (nebo situace našich blízkých). Někdy se však námi nalezené řešení ukáže jako špatné, a tudíž se znovu ocitneme ve stavu beznaděje.
Důležité však není to, že se nám nepodařilo situaci zlepšit. Důležité je to, že jsme situaci zlepšit chtěli, tedy že jsme viděli smysl naší snahy, která mohla mimo jiného skončit tam, kde začala. Ze které vyplynulo ponaučení, že tudy cesta nevede.
Abychom, ale mohli začít řešit naši situaci, musíme si umět představit, že řešit lze. Tedy měli bychom mít naději již v tom, že se ze špatné situace můžeme dostat. A to je právě jeden z největších duševních problémů člověka. Tedy když se nachází ve stavu, kdy nemá on sám naději na jeho zlepšení.
Proto je důležité umět tento svůj duševní pochod v sobě vyvolávat. Pokud bychom rádi pomohli i druhým, musíme se naučit vyvolávat naději i v nich.
Sama naděje nezaručuje úspěch, ale je hybnou silou naší snahy o něj. Co je však hybnou silou pro naději? Jak ji vyvolávat a jak jí nepřekážet?
Východiskem pro naši naději a potenciální úspěch je naše otevřenost k řešení situace. Schopnost připustit si, že je naše špatná situace řešitelná. Pak můžeme vybírat z plejády pokusů a omylů nejen našich, ale i z dobře myšlených rad našeho okolí. Někdy trvá chvíli (někdy dlouhou dobu), než naši situaci zvládneme, ale tím, že si rozumem připustíme, že je naše situace řešitelná, dosáhneme prvopočátečního úspěchu.
Další věcí, která je pro nás důležitá na cestě po zvládnutí beznaděje, je umění naději nezklamat. A to nejen svoji, ale i druhých.